Pravopis

Pravopis též ortografie či starším pravopisem orthografie, z řeckého ορθογραφία, což je složenina ze slov ορθος (orthos) „správný“ a γραφος (grafos) „píšící“, je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.

Vývoj písma a pravopisu

Nejčastějším předchůdcem písma byla tzv. „písma" obrázková či piktografická. Tím, že se jednalo o sled více či méně stylizovaných obrázků, které bylo možno interpretovat poměrně volně s ohledem na konkrétní jazykovou formulaci, nešlo v přísném slova smyslu o písma, jak jsou dnes běžně definována. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen trvanlivé uchování sdělení, ale zvlášť v tomto případě i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky. Teprve pevným a přímočarým konvenčním spojením určité grafické jednotky s jednotkou jazyka z těchto soustav vznikalo skutečné písmo.

Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik písem, v nichž původní piktogramy nebyly již spojovány volně s označovanými předměty, ale přímo s jednotkami konkrétního jazyka – slovy nebo morfémy, nezachycovaly však výslovnost těchto jednotek. Někdy se jim proto říká písma ideografická, kterýžto pojem se však pro svou kontroverznost v odborných kruzích takřka nepoužívá. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává tzv. „ideogram". Značnou nevýhodou tohoto druhu písma je potřeba velkého počtu znaků.

Fonetické písmo vzniklo tak, že jednotlivé znaky přestaly být spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat zvuky jazyka – slabiky, později v některých systémech i jednotlivé hlásky nebo další fonetické rysy (přízvuk ap.). Velká výhoda hláskového písma spočívá v jeho jednoduchosti – namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských hieroglyfech a mezopotámském klínovém písmu. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili abecedu (resp. alfabetu) o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma – západní, z níž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská (hlaholice) a z ní další včetně ruské cyrilice. Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického.

Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka.

Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. Latina má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), angličtina má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), čeština má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je IPA.

Ze základního písma mohou být odvozeny další navazující písma nebo jiné kódy, například Braillovo slepecké písmo, Morseova abeceda, těsnopis, kryptografické kódy, gestikulační kódy atd.

Konvenční písma obvykle vznikla uměle jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byli těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademická vědecká pracoviště.

Pravopis hláskových písem v některých jazycích

Čeština

Viz Český pravopis. Kodifikační příručkou jsou Pravidla českého pravopisu, která vydává Ústav pro jazyk český AV ČR.

Slovenština

Ve slovenštině jsou kodifikační pravopisnou příručkou Pravidlá slovenského pravopisu (PSP), jejímž vydavatelem je v současnosti Slovenská akademie věd.

Afrikánština

Stejně jako je angličtina kreolizovaná francouzština (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná nizozemština. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se výslovnost. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku 1914 ve škole, od roku 1919 v kostele. V roce 1925 byla afrikánština prohlášena úředním jazykem Jižní Afriky. V roce 1933 byl dokončen překlad Bible do afrikánštiny.

Angličtina

Angličtina má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky a a u též v zavřených slabikách.

Francouzština

Francouzština se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od renesance jen k minimálním změnám.

Nizozemština

Současný pravopis je v nizozemštině kodifikován Usnesením o pravopisu (Spellingbesluit) z roku 1996 formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve Staatscourant, obdobě Sbírky zákonů. Nizozemská jazyková unie je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. Zelené knížečky, obdoby českých Pravidel. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v Belgii v roce 1864 a v Nizozemsku v roce 1883.

Norština

Situace v Norsku je komplikována existencí dvou pravopisných standardů: většinový Bokmål (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový Nynorsk (původně Landsmål)(vytvořen na základě norských dialektů). Bokmål kodifikoval Knud Knudsen (1812–1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval Ivar Aasen (1813–1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.

Polština

Po reformě z r. 1936 změny pravopisu vycházejí vydáváním Pravopisu polského jazyka (Pisownia języka polskiego), původně z r. 1936, se změnami zaváděnými Komisí jazykové kultury Výboru lingvistiky Polské akademie věd (Komisja Kultury Języka Komitetu Językoznawstwa PAN), zejména vydání XII. (1956), XIII. (1963) (distribuce zastavena z rozhodnutí Ministerstva školství). V roce 1971 byly schváleny drobné změny pravopisu slov cizího původu, roku 1975 byly zavedeny další drobné změny v Pravopisném slovníku polštiny (Słownik ortograficzny języka polskiego) s pravidly pravopisu a interpunkce ve vydavatelství PAN (PWN).

Od 90. let jsou změny pravidel pravopisu zaváděné Radou polského jazyka při prezidiu PAN (Rada Języka Polskiego przy Prezydium PAN) a vyhlašované v oznámeních této rady, v odborných časopisech a v následných vydáních pravopisných slovníků.

Ruština

Pravopis je kodifikován příručkou Правила русской орфографии и пунктуации. Podrobněji o současném ruském pravopise viz článek Ruský pravopis.

Řečtina

Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými výslovnostními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická:

β původně se vyslovovala raženě [b], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [v]. Hláska b se nyní zapisuje jako μπ.
γ původně se vyslovovala raženě [g], od přelomu letopočtu spirantně – třeně. Hláska g nyní se zapisuje jako γγ nebo γκ.
δ původně se vyslovovala raženě [d], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [ð]. Hláska d se nyní zapisuje jako ντ.
η původně se vyslovovala jako [é], nyní jako [i].
θ původně se vyslovovala aspirovaně – dyšně [t^h], nyní spirantně – třeně [θ]. Češi θ vyslovují aspirovaně – dyšně [t^h].
σ původně se vyslovovala jako [s] – i mezi samohláskami, nyní téměř jako [ś].
υ původně se vyslovoval jako [u], v ionštině od 7. století př. n. l. jako [ü čili y], nyní jako [i]. Hláska u se zapisuje jako ου.
φ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [p^h], nyní spirantně – třeně [f]. Češi φ vyslovují spirantně – třeně [f].
χ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [k^h], nyní spirantně – třeně [x]. Češi χ vyslovují spirantně – třeně [x].
ω původně se vyslovovala jako [ó], nyní jako [o].

Psaní i/y/í/ý

Měkké a tvrdé souhlásky

Základní pravidla psaní I/Y po měkkých a tvrdých souhláskách jsou docela jednoduchá:

H, ch, k, r, ž, š, č, ř, c, j

Po tvrdých souhláskách (H, CH, K, R, D, T, N) píšeme v českých slovech vždy tvrdé Y. Po měkkých souhláskách (C, J, Ž, Š, Č, Ř) píšeme v českých slovech vždy měkké I.

Dy, ty, ny, di, ti, ni

Po souhláskách D, T, N volíme písmeno I/Y podle výslovnosti.

Tato jednoduchá pravidla ovšem komplikují slova přejatá z jiných jazyků, která přináší výjimky týkající se i mnoha běžně používaných slov (princ, kino, diktát, cyklista).

Přejatá slova: psaní i/y po měkkých a tvrdých souhláskách

V českých slovech píšeme po měkkých souhláskách (c, j, ž, š, č, ř, ď, ť, ň) vždy měkké i. Po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r, d, t, n) píšeme vždy tvrdé y. U písmen D, T, N volíme písmeno podle výslovnosti.

Ve přejatých slovech ovšem tato pravidla nemusí platit. Mezi tyto výjimky patří mnoho dnes běžně používaných slov a není snadné poznat, které slovo je českého původu a které přejaté.

Měkké I po tvrdých souhláskách píšeme například v následujících případech:

H: historie, hitparáda
CH: orchidej, architekt
K: kino, kiwi
R: triko, princezna, turistika, experiment, mandarinka, Kristus, Británie, Marie

V následujících případech vyslovujeme tvrdě, ale píšeme měkké I:

D: medicína, dinosaurus, tradice, diktát
T: lokomotiva

Psaní tvrdého Y po měkkých souhláskách nastává v přejatých slov po písmenu C: cylindr, cyklista, encyklopedie.

Pozor také na stejně znějící slova s různým významem: tip (odhad, rada, doporučení) vs. typ (druh, model).

Přejatá slova: samohlásky

Psaní i/y

V cizích slovech vyslovujeme často [dy, ty, ny], ale píšeme di, ti, ni (diktát, motiv, penicilin, diskuze, perspektiva), ve slovech zcela zdomácnělých, ale píšeme dy, ty, ny bez ohledu na původ slova (krokodýl, tygr, inženýr, blondýna).
Pravopis po souhláskách r, c, k, h, ch se řídí původním pravopisem slova, proto je v přejatých slovech nejednotný (cyklista, cyklus vs. cirkus, citron; riskovat, triko vs. rytmus; historie vs. hydrolýza, hydroxid; archiv, architekt vs. brachyblasty).
Pravopis i/y často závisí na původu slova či významu předpony/přípony. Vysvětlíme si alespoň tedy rozdíl mezi častými předponami:

latinské dis- = české roz-/ne-, opak (disharmonie = nesoulad, dislokace = rozložení, rozmístění),
řecké dys- = zeslabení, porucha (dyslexie = porucha schopnosti číst)
poly- = mnoho
sym/syn- = spolu, s
ante, anti = vpřed, dopředu, proti něčemu (antedatovat = opatřit dřívějším datem, anticipovat = předjímat, antikoncepce = (ochrana) proti početí),
bi-, di- = dva (difluorid kyslíku = sloučenina kyslíku a 2 molekul flóru).

Délka samohlásek

Dlouhou samohlásku píšeme tam, kde ji i jasně dlouze vyslovujeme (fáze, génius, vitrína, fólie, túra, kúra, skútr).
Dlouze i krátce můžeme psát slova, jejichž výslovnost kolísá (citron i citrón, vagon i vagón, vitamin i vitamín, drogerie i drogérie).
Krátkou samohlásku píšeme ve slovech obsahujících di, ti, ni nebo příponu -ura (lokomotiva, recidiva, kultura).

-ie vs. -ije

Pokud základ slova nekončí na -j, píšeme na konci slova vždy -ie (pes vyje vs. provincie, agonie, Persie).

Psaní s/z na začátku slova

Psaní s/z na začátku slova je náročné, protože nejde poznat podle výslovnosti. Řídí se několika pravidly, které bohužel obsahují řadu výjimek.

Písmeno S v předponě

Předponu s-/se- píšeme ve slovech vyjadřujících:

směřování dohromady: shrabat, sloučit, sbalit, spojit
směrování shora dolů: sjet, scházet, sletět, shodit
směrování z povrchu pryč: smýt, setřít, smazat, sfouknout
zmenšení objemu až zánik: shořet, shnít, sražené tričko

Dále píšeme předponu s-/se- v několika ustálených případech, které si musíme zapamatovat, například skončit, slevit, spasit, spáchat, stvořit, shnít, sdělit, stěžovat si, schovat se.

Písmeno Z v předponě

Předponu z-/ze- píšeme zejména v případech s významem:

Dokončení děje: zničit, zblednout, zlomit, zrušit, zbourat
Změny stavu: zhubnout, zpřísnit, zocelit, zviditelnit

Dále píšeme předponu z-/ze- v několika ustálených případech, například zkoumat, zpívat, zpytovat, zhostit se, zpověď.

Předponu vz-/vze- píšeme ve slovech vyjadřujících:

směřování vzhůr: vzlétnout, vztyčit, vzplanout
směřování proti něčemu nebo vůči někomu: vzpoura, vzbouřit se, vztáhnout ruku, vztah

Změna významu

Některá slova lze lze psát s předponou s i z ale pokaždé mají jiný význam:

smazat (tabuli)	zmazat (ušpinit se)
sbít (bednu dohromady)	zbít (někomu ublížit)
směnit (vyměnit)	změnit (stát se jiným)
svolat (skupinu dohromady)	zvolat (nahlas vykřiknout)
svolit (dát souhlas)	zvolit (vybrat z nabídky)
slézt (dostat se dolů)	zlézt (zdolat lezením)
shlédnout (dívat se shora dolů, třeba z kopce)	zhlédnout (spatřit něco, třeba film)

Předložky s/z

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

vstal z postele,
jak z toho ven,
vyšel z budovy,
vystoupil z autobusu,
uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

matka s dítětem,
sudy s vínem,
koláč s ořechy,
pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Souhlásky párové: p/b, t/d, v/f, ...

Potřebujeme-li se rozhodnout mezi dvojicemi souhlásek, pomůžeme si jiným tvarem slova nebo slovem příbuzným. Párové souhlásky jsou:

p - b: dub (bez dubu), slib (bez slibu), střep (střepy),
t - d: oběd (k obědu), hladký kámen (hlaďoučký), svatba (hodně svateb),
ť - ď: pojď (půjdu), paměť (bez paměti),
v - f: lev (bez lva), krev (hodně krve), fotograf (bez fotografa),
s - z: blízká ves (blizoučká), prosba (prosím), schůzka (hodně schůzek),
š - ž: tužka (hodně tužek), flaška (hodně flašek), položte (položím),
h - ch: hroch (bez hrocha), lehký (lehoučký), nehty (nehet).

Psaní bě/bje

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy bě. Skupinu bje píšeme pouze tehdy, když b je součástí předpony.

Příklady slov, kde ě je součástí kořenu slova:

oběd
oběť
běsnit
naběračka

Příklady slov, kde se píše bje, protože b je součástí předpony:

ob-jetí
ob-jev
ob-jezd

Výjimku tvoří slova cizího původu, například objekt, objektiv, objektivní.

Na konci slova píšeme vždy bě:

holoubě
v hrobě
hříbě

Psaní vě/vje

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy vě. Skupinu vje píšeme pouze tehdy, když v je součástí předpony.

Příklady slov, kde vě je součástí kořenu slova:

vědec
světlo
závěj

Příklady slov, kde se píše vje, protože v je součástí předpony:

v-jel
v-jezd
v-jem

Na konci slova píšeme vždy vě:

po hlavě
v kávě
na ostrově

Psaní mě/mně ve slově

Skupinu mně píšeme, pokud slova příbuzná obsahují skupinu mn. Příklady:

domnívat se → domněnka
skromný → skromně (U příslovce si pomůžeme přídavným jménem.)
uzemní → uzemnění

Pokud slovo příbuzné nebo totéž slovo v jiném tvaru obsahuje pouze m, píšeme mě, Příklady:

rozumí → rozuměl (U slovesa v minulém čase si pomůžu tím stejným slovesem v přítomném čase.)
soukromí → soukromě
vědomí → vědomě

Mě píšeme také v kořenu slova (měsíc, město, změna atd.).

Záludná jsou slova zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka, u kterých nelze pravopis zcela uspokojivě logicky zdůvodnit a musíme si ho pamatovat. Jako pomůcku můžeme použít volně související slovo pomník.

Dalším chytákem je tamější, které není odvozené od tamní, ale je vytvořeno příponou -ější od slova tam.

Mě/mně (zájmeno já)

Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

1. pád	já	Vašek
2. pád	mě, mne	Vaška
3. pád	mně, mi	Vaškovi
4. pád	mě, mne	Vaška
6. pád	o mně	o Vaškovi
7. pád	mnou	Vaškem